Z Prahy až na Koločavu veřejnou dopravou

Dnešní článek je výsledkem setkávání mne a Petra v brněnských kavárnách, které pořádám každý týden. Petr Nechanický je člověk, který procestoval snad každý centimetr železnice u nás i v blízkém zahraničním okolí. Nepíše vlastní blog, proto jsem mu nabídla, aby svou cestu publikoval na tom mém. Mimochodem, s Petrem a jeho kamarády jsme se vloni zúčastnili celodenního závodu na českých železnicích.

vlaky a autobusy z Prahy na Ukrajinu Koločavu

Zdá se ti Koločava povědomá? Zapni si ke čtení nádherné písně o nejznámějším loupežníkovi z Balady pro banditu. Zpívá je Iva Bittová, Miroslav Donutil, Vlasta Redl a další. Naladí tě na cestu, kterou podnikl Petr. Třeba tě inspiruje k podobné…

Rád jezdím na výlety vlakem a také rád objevuji trochu jiné kraje. Vzhledem ke konkurenčnímu boji na trase Praha – Košice jsou ceny jízdenek na absolutním minimu, zatímco počet spojů na absolutním maximu. Proto byla už jen o kousek vzdálenější (alespoň západní) Ukrajina jasnou volbou pro další výlet. Dlouho jsme neměli jasno v počtech lidí ani v délce výletu, takže plánování přišlo až na poslední chvíli. Po dlouhém zkoumání chaosu v Ukrajinských vlakových a autobusových (nebo spíš Maršrutkových) jízdních řádech jsem usoudil, že nejlepší bude si ubytování zajišťovat až tam, kam se reálně dostaneme, protože vůbec není jisté, že nějaký plán dopadne. Nebyla to nakonec úplně špatná volba, měli jsme tak naprostou volnost. Tento menší cestopis z léta 2017 bych chtěl pojmout i jako návod a poučení se z vlastních chyb, protože některé věci jsem zjistil až známou sekvencí pokus-omyl.

UA TIP #1 – Nákup jízdenky přes Slovensko

Dříve (červenec 2017) jezdil přímý lůžkový vůz Praha – Kyjev na EN 443 Bohemia. Kdo jel na sedačku přestupoval v Košicích a Čierne nad Tisou. Nyní již tento spoj nemá ani přímý vůz ani návaznost na Ukrajinu. Je proto potřeba jet Regiojetem ve 21:48 do Košic a odtud osobními vlaky do Čierne nad Tisou a Čopu. Cena Regiojetu při včasném nákupu je opravdu nízká. Dostanete se i pod 300kč nebo 600kč za lůžko.

Z jiných spojů lze využít večerní Leo Express ve 20:10 z Prahy hl.n., ale pak musíte čekat dvě a půl hodiny v Košicích. Cena jízdenka za Leo Express se různí (nejlevnější jsem viděl za 269kč), úsek Košice – Čierna nad Tisou stojí 5 EUR.  Existuje i varianta LE vlak+bus (nejlevněji asi za 419kč) až do Mukačeva. Tady však hodně záleží na rychlosti celníků a koloně na hranicích. Můžete čekat hodinu nebo i 10 hodin.

 Jízdenku přes hranici do Čopu koupíte v jakékoliv pokladně na Slovensku za 2€

Den 0-1 cesta

IMG_5020.JPG

Začalo to už nákupem jízdenek. Z časových důvodů nám vycházel nejvhodněji noční euronight Bohemia ve 23 h z Prahy, který měl přímou návaznost až do Čopu na Ukrajině. Tam ze Slovenska jedou jen dva vlaky, takže ta návaznost je dost podstatný benefit. Překračovat hranici autobusem jsem nechtěl (protože se čekání počítá na hodiny) a na pěší přechod se stejně k té hranici člověk nějak dopravit musí. Problém byl však koupit jízdenku, protože se eshop tvářil jako, že vlak je již vyprodaný, ale to byla naštěstí jen zrada rezervačního systému, který mi neustále vnucoval lůžkový vůz z Prahy do Kyjeva (a ten byl vyprodaný), zatímco vůz na sezení do Košic byl bez problémů koupitelný.

Svou odyseu jsem započal ve dvě ráno v Olomouci. Pro všechny případy jsem si chtěl vyměnit pár hřiven ve směnárně, abych měl nějakou rezervu, než najdu bankomat a budu si moci vybrat za běžný kurz banky. Bohužel jsem blbě přečetl kurzy a hned na začátku prodělal asi dvě stovky na výměně. Inu první poučení, a ještě jsem nevyrazil.

UA TIP #2- Nákup hřiven

Výměnu hřiven v ČR i v jinak zaběhlých a slušných směnárnách doporučuji s velkou obezřetností. Jejich běžný kurz (a jak jsem sledoval, tak ve většině směnáren po ČR) je 0,64kč nákup a 1,28kč prodej, zatímco běžný kurz podle ČNB se pohyboval kolem 0,9kč za hřivnu !!! Veksláci na nádraží v Čopu mění české koruny 1:1. Na Ukrajině většina směnáren přijímá hlavně dolary a eura. Za Euro dávají asi 29 hřiven což odpovídá kurzu 0,93 tedy blíže ke kurzu ČNB. Hřivny si jde i vybrat z bankomatu, ale některé bankomaty (např. Sberbank) si chtějí účtovat 50 hřiven za provedení transakce. Upozorní vás předem, takže můžete odmítnout a vyhledat jiný bankomat. Já bez problémů vybral v bankomatu na nádraží v Mukačevu a dle výpisu byl kurz 0.903

(Pozn. nyní už se kurz pohybuje kolem 0.75kč za hřivnu a kurz poskakuje každý měsíc jinak, ale jednoduše platí, že je třeba si kurzy při směně hlídat)

Kamarád Zbynďa jel už z Jablonce a ve vlaku držel místo. Vlak byl slušně zaplněný cestujícími všeho druhu (i přes pár psů jsem v uličce přecházel, než jsem našel kupé). Všichni však seděli, přes hranici je totiž vlak povinně místenkový. K zaplnění vlaku došlo až za Čadcou a Žilinou. To už náš noční vlak byl pro Slováky ranní vlak. Bohužel těch jeden a půl vagónu k sezení (zbytek byl lůžkový/lehátkový) kapacitně rozhodně nestačilo, tak se stálo i v uličkách až do Košic. Pohled na ranní Tatry byl i tak z vlaku pěkný.

V Košicích jsme měli hodinu a půl na přestup do osobního vlaku do Čierne nad Tisou. Za tu dobu jsme ještě potřebovali koupit za dvě eura přeshraniční jízdenku do Čopu. Nejde koupit online, ale bez problémů jde koupit na jakékoliv slovenské pokladně. Po prohlídce Košic jsme uznali, že tam toho je víc než jen Lunik IX a je to docela pěkné město.

IMG_0783.JPG
Centrum Košic

Jízda do Čierne nad Tisou byla už v prázdném kupé překvapivě dlouhého osobního vlaku. Cestou jsme dokonce jeli těsně po Slovensko-Maďarské hranici poblíž Slovenského Nového Mesta a jeho protějšku Sátorljaújhély. Že jsme poblíž Maďarské hranice napovídaly i dvojjazyčné nápisy na nádražích. Včetně samotné Čierne nad Tisou.

20170704_115846

Nádraží Čierna nad Tisou, to je takové velké překladiště. Nákladní vagóny tu jsou vyrovnané do mnoha a mnoha řad. A to tu v minulosti byl provoz určitě mnohem rušnější. Tady jsme si všimli, že najednou nemáme jeden, ale hned dva lůžkové vozy připnuté na osobním vlaku. Ten druhý byl Bratislava – Kyjev. Na nádraží proběhla manipulace. Odpojili lůžkové vozy a za chvíli posunovací šestinápravová lokomotiva přezdívaná „čmelák“ se svým typickým brumlajícím zvukem přisunula k lůžkům i jeden ošuntělý starý vůz Bt určený sedícím cestujícím a elektrickou lokomotivu co nás měla odtáhnout „za čáru“.

IMG_0814

Cesta přes hranici je celkem bezproblémová. Dojedete přesně na hranici doprostřed pole. Tam nastoupí policie s celníky a vyberou pasy. Pak se přibližně tři čtvrtě hodiny (závisí na obsazenosti vlaku, ve vagonu nás bylo asi 6 + ty plné lůžkové vozy) nic neděje, a nakonec to objedou znova a vrátí vám pasy s razítkem. Rozhodně je dobré si před tím zajít na záchod. Vagón sice záchod má, ale je to ten starý s dírou na koleje. A vykonávat potřebu celníkům přímo před budovu asi není úplně vhodné. Po kontrole vás čeká krátký úsek Ukrajinou do nádraží v Čopu. Ještě jsme minuli maďarský IC Latorica do Budapešti. Je zajímavé, že do Maďarska odjíždí z Čopu 7 vlaků denně (z toho jeden přímý do Budapešti) a na Slovensko jen 2.

 Poprvé na Ukrajině

Po příjezdu do Čopu jsme byli instruování vystoupit a projít celní budovou nádraží, tam se nás zeptali, jestli převážíme něco speciálního jako drogy nebo alkohol. Celník si zavtipkoval, jestli nemáme nějaké léky na diskotéky a šli jsme. Hned za celnicí už na nás čekali taxikáři, veksláci a další obchodníci co by rádi měli něco z těch „bohatých zápaďáků“. Na celých 10km z Čierne nad Tisou do Čopu jsme měli mít čas od 12:15 do 14:10 (je v tom časový posun + 1h) s tím, že v 14:30 měl jet osobní vlak do Užhorodu. Se vším jsme však byli hotoví až po třetí hodině. Další osobák jel až v 17:16 a za hodinu express z Oděsy do Užhorodu. Zkusil jsem pokladnu, zeptal jsem se na Užhorod a dostal jsem jasnou odpověď, že nejdřív v 17:16. Zeptal jsem se na ten express a odkázala mě k jiné pokladně. Nakonec jsem se zeptal, jestli neprodává nějaké papírové jízdní řády, to mě buď nepochopila, nebo nechápala, k čemu bych to chtěl, a odkázala mě na nádražní tabuli. Z té jsem velmi pomalu vyčetl jen to, co vím.

UA TIP #3 – Nádražní tabule na Ukrajině

Na Ukrajině nemají dvě tabule pro příjezd a odjezd. Mají jednu tabuli, která má sloupce přibližně v tomto formátu: Číslo vlaku – Trasa – příjezd – délka pobytu – odjezd, takže pokud okem hledáte třeba Užhorod, tak ho najít nemusíte. Protože váš vlak tam bude napsaný např. Jako Mukačevo – Syanky (Мукачево  – Сянки).

IMG_5041
Zbynďova fotografie nádražní tabule v Čopu

Železnice napoprvé tedy zklamala, tak co autobusy? Před nádražím bylo jakési autobusové stanoviště, ale zatím bez autobusů. Studování jízdního řádu autobusů dalo celkem zabrat, ale přece jen se povedlo vyluštit, že za 8 minut jede autobus do Užhorodu. Hurá!

20170704_135100
Přednádraží v Čopu s naším autobusem

Seznámení s ukrajinskými autobusy přišlo opravdu šokem. Stáří autobusu by se dalo počítat na desítky let, klimatizaci to samozřejmě neznalo, takže tam bylo neskutečné vedro, lidé v něm běžně stáli a kapacitu omezovaly jen fyzikální zákony. Aspoň ta jízdenka byla opravdu levná.

Užhorod

Po třičtvrtěhodinové cestě rozhrkaným autobusem, kdy nám jedna spolucestující začala vedrem kolabovat, přímo v autobuse jsme to dohrkali do našeho prvního cíle Užhorodu. Užhorod je se svými 116 000 obyvateli v zakarpatské oblasti největším městem. Je zde všechno, průmysl i univerzita. Mezi největší dominanty města patří Užhorodský hrad a pravoslavná katedrála Krista Spasitele. My jsme, vzhledem k ne zrovna komfortní cestě, vystoupili raději na periférii a do centra došli. Získali jsme tak možnost poznat Ukrajinskou sídlištní realitu. Mnohá česká sídliště vám najednou budou připadat jako fajn místo k životu.20170704_145131

Park, který jsme chtěli projít byl pořádně zarostlý a jezírka velmi špinavá, takže jsme zamířili rovnou ke katedrále Krista Spasitele, která je vidět už z velké dálky.

IMG_0818

Katedrála nás ohromila svou velikostí i svým velmi dobrým stavem, vzhledem ke svému okolí. To jsme nevěděli, že na Ukrajině to je standard a církevní budovy jsou v asi o 500% lepším stavu než zbytek měst a vesnic, ve kterých se nachází (a to včetně silnic). U katedrály se mi v prodejně údajně největšího ukrajinského operátora Kyivstar podařilo za pomoci ochotné prodavačky zakoupit místní SIM Kartu s 3 GB internetu a 60 vnitrozemskými minutami (které jsem nevyužil), celá transakce mne vyšla na 85 hřiven, z toho mi 10 hřiven kreditu zůstalo pro všechny případy (použil jsem za celou dobu 1 SMS).

IMG_0821.JPG

UA TIP #4 – S mobilem na Ukrajině

Naši operátoři už nevědí, jak by nás více oškubali, tak mají mimo EU tarify, které vás donutí mobilní telefon leda tak vypnout. Odchozí hovor vyjde většinou asi na 30 korun, příchozí na 16 korun a 1 MB dat klidně na 300 korun (Vodafone by teď měl zlevňovat na 7 korun, ale nevím, zda do tohoto zlevnění patří i Ukrajina). Každopádně mobilní internet na Ukrajině se vyplatí. A to na hledání jízdních řádů vlaků a autobusů, dodatečné informace v mapě a zajednávání ubytování. Na nic z toho není 100% spoleh, ale takové jízdní řády na menších zastávkách prakticky nikde nevisí (často chybí i označení zastávky).

Rozhodně se vyplatí pořídit místní předplacenou SIM kartu. Nechtějí po vás žádný doklad a je to velmi levné. Největší a údajně nejdražší operátor Kyivstar to má následovně: 25 hřiven za pořízení SIM karty a 50 hřiven za 3GB dat na měsíc, vyšší data jako 6 a 10GB jsou odstupňované zhruba po 20 hřivnách. Prý má nejlepší pokrytí. Co jsme však sledovali, velmi dobré pokrytí má též Vodafone. Ten za 50 hřiven nabídne až 6 GB dat, cena za pořízení SIM bude obdobná.

data

Na Ukrajině každopádně není LTE (Kyivstar však už testuje):

Ve městech je všude funkční a rychlé 3G, ale mimo města je to bída. Většina vesnic má slušné Edge, ale čím více se dostáváte mimo obydlené oblasti, tím horší pokrytí tam je. Podél železničních tratí to je nejhorší, dokonce ještě 10 km před Lvovem v lese není signál. Ne, že bychom to neznali z Klánovického lesa nebo Bílovic nad Svitavou… Opera mini je však základním vybavením pro hledání informací. Budiž otázkou jestli je lepší Ukrajinské pokrytí nebo České ceny…

Od katedrály jsme se vydali na prohlídku centra, které je už o něco udržovanější než periférie. Centrum je k sídlištní části připojeno Pěším mostem (on se tak fakt jmenuje) přes řeku Už. Na okrajích mostu se trhovci snaží prodávat různé drobnosti, sladkosti nebo svou úrodu. Podél řeky vedou příjemné promenády se stromy, kde je za letních dní příjemně. Pěší zóny uvnitř jsou lemované všemožnými obchůdky a zapadly by do běžného středovevropského města. Pro Českého turistu není střed města tedy ničím výjimečný.IMG_0822

Také jsme tu neplánovali přespat, chtěli jsme víc do hor. A když už jsem měl ten internet, tak jsem zkontroval v místní autobusové aplikaci jediný vyhlídnutý spoj. A on tam nebyl! Prostě to nacházelo spoj až na příští den. Myslel jsem, že jsem se díval správně, ale že by spoj ten den nejel? Došli jsme nakonec k závěru, že je možná vykoupený (protože ta aplikace umožňovala online nákup jízdenek) a rozhodli se pro přespání v Mukačevu.

UA TIP #5 – Aplikace na autobusy na Ukrajině

Co mi došlo díky dalším zkušenostem, autobus nebyl vyprodaný a jel normálně. Problém je ten, že aplikace i webová stránka bus.com.ua, nebo bus tickets ukazují autobusové spojení jen takové, na které jde koupit online jízdenka a pokud je online nákup jízdenek ukončen (a to je několik hodin před odjezdem), tak spoj jednodušše nezobrazí. Stejně tak jde online jízdenka nakoupit jen na některé spoje, z některých velkých stanic. Vypadá to tak, že vyhledáte spojení tam, ale nemůžete vyhledat spojení zpět, protože nemáte vesnici, odkud chcete jet vůbec na výběr. Z toho plyne poučení, na meziměstské autobusy nepoužívat aplikaci, akorát vás to vyděsí!

  Centrum je obsypáno různými kebaby a pizzami, což nás úplně nelákalo. Dal se s námi na rohu do řeči jeden místní taxikář, který znal dobře ČR (jako snad každý tam, jak jsme zjistili) a dobře rozuměl Češtině. Poradil nám restauraci úplně na periferii města, kam by nás samozřejmě „musel odvést“. To jsme s díky odmítli (i když to nebylo úplně snadné) a šli k hradu a skanzenu, což jsou asi největší důvody navštívit Užhorod (tedy hlavně ten skanzen). Ve hradu jsme se dozvěděli, že je možná jen prohlídka s průvodcem (navíc docela drahý vstup) a tím jsme se nechtěli zdržovat, tak jsme jej viděli hlavně zvenčí. Hrad 30 metrů vyvýšený nad městem pochází už z roku 903 a má mohutný dříve vodní příkop.IMG_0828

Poblíž hradu je i skanzen věnovaný Zakarpatí. Vstup do skanzenu stojí 20 hřiven. Zajímavé bylo, že jsme nemuseli do kasy, rovnou vyšel někdo z ochranky a chtěl po nás peníze. Když jsme mu dali padesáti Hřivnovou bankovku za dva, tak řekl, že „to stačí“. Dodal pak, že těch 10 nám dá na cestě zpět (a skutečně dal). Skanzen za to však stojí, mají tam i dřevěný zakarpatský kostelík. Dokonce za jednou chaloupkou chovají králíky. Samozřejmě autentickou zakarpatskou vesničku to úplně nenahradí, ale tady ty chalupy aspoň na sobě nemají satelit a kolem sebe reklamy nebo harampádí. Také tu jde nahlédnout do interiéru. Ještě jeden podobný (ale větší) skanzen je v Koločavě. Před skanzenem jsme potkali jinou skupinku Čechů, tak jsme si vyměnili první dojmy.

IMG_0844

Po sestupu od skanzenu jsme ještě zhlédli další kostel a místní synagogu. Některé budovy tu mají opravdu v dobrém stavu.

IMG_5084

A protože ta doporučená hospůdka byla na trase do Mukačeva, tak jsme se rozhodli k ní vydat. Hospůdka se jmenuje Deca u Notara a mohu jen doporučit. Skvělé prostředí i kuchyně. Ochutnali jsme konečně ten věhlasný ukrajinský Kvas. Řekl bych, že to je jako, když černé pivo vyrobíte v SodaStreamu, ale vlastně to za horkých letních dní ani není špatné.

IMG_5092
Boršč a kvas
IMG_5096
Na Ukrajině je hlavní plodina brambora. Dělají s nimi úplně všechno

Problém je, že její poloha opravdu není ideální. Tam jsme se dostali Marshrutkou 1. Zpět už to bylo horší.

UA TIP #6 – Doprava po městech

Ve většině měst jezdí jako MHD tzv. Marshrutky. Jsou to menší autobusky nebo větší dodávky (podle úhlu pohledu) ve stavu deset let po propadnutí STK. Mají danou trasu linkou, přibližný jízdní řád, ale zastaví vám kdekoliv na mávnutí a vystoupit můžete taky prakticky kdekoliv, když si řeknete. Jízdné je velmi nízké, obvykle 4 hřivny. Překvapivě linka vedoucí jedním směrem, nemusí vůbec vést směrem opačným. Na rozdíl od autobusů, tady existuje i solidní aplikace co aspoň dá dost informací o trasách městských marshrutek a vůbec MHD na Ukrajině a v celém SSSR (a nejen tam, je tam i Srbsko). Jmenuje se Eway a funguje i offline.

Po městech funguje i nespočet taxiků. Je samozřejmě lepší se zeptat, za kolik vás veme, ale konkurence, v podobě kohokoliv, kdo má řidičák, jim nedovolí cenu moc šponovat. Běžná cena po městě je 50 hřiven za cestu.

 

Ta marshrutka jezdila jen jednosměrně a zpět žádná nejela! Nebyli jsme si ani jistí, jestli tudy pojede nějaký autobus do Mukačeva. Je to sice silnice do Mukačeva, ale nikde žádná cedule zastávky. Servírka nám řekla, že to je silnice do Mukačeva a ať prostě máváme. Měl tu jet nějaký z Košic, ale nic nejelo. Začínali jsme být lehce nervózní, poslední autobus z autobusáku měl jet v deset večer a pěšky to bylo pěkně daleko. Místní kluci se divili, proč tam tak postáváme, tak nám řekli, že maršrutka jezdí jen jednosměrně a autobus jezdí z autobusáku. Radili nám jít na obchvat a stopovat u pumpy kamiony. Na to jsme se úplně necítili, tak nám zavolal taxi, které nás odvezlo na autobusák, a my stihli svůj autobus. Jízda taxi (starou ladou bez pásů, smradem z výfuku a podvozkem tenkým jak papír) byla sama o sobě dokonalým autentickým zážitkem, co za těch 50 hřiven za 2 osoby stálo.

20170704_211907
Náš taxík

Cesta do Mukačeva byla ještě zajímavější. Mohli jsme jet dálkovým vlakem, ale online jízdenka vycházela v přepočtu na 120 korun, zatímco autobus stojí nějaké drobné (asi dvacku, nevím). Opět malý a prastarý autobus ruské výroby. Tento autobus však měl cílovou stanici Lutsk, což je kolem 600km a měl dojet do cíle někdy druhý den ráno. Ta představa trávení noci v autobuse v poločase rozpadu mi přišla docela děsivá, hodina (asi 50km) do Mukačeva bohatě stačila. Ačkoliv podle jízdního řádu autobus nikde mezi Užhorodem a Mukačevem nestaví, zastavoval celkem často a zastavil i poblíž té hospody, akorát bychom se do toho autobusu asi už nevešli. Lidé opět stáli v uličce, ale také celkem brzy za městem vystupovali.

Přes Booking jsme si rezervovali ubytování přímo u nádraží v Mukačevu, abychom to neměli daleko a mohli druhý den hned pokračovat. Neověřené překvapení bylo, že náš autobus jel k nádraží v Mukačevu, ale jinému. Mukačevo má sice zastávku u vlakového nádraží, ale autobusové nádraží má asi o 1.5km vedle poblíž vlakové zastávky Mukačevo-Prilad. Dokonce tam stál i autobus Leo Expressu co přijel z Košic od vlaku. Tak jsme si dali ještě noční procházku Mukačevem. V noci tam jsou ulice osvětlené opravdu špatně a neoznačený otevřený kanál rozhodně přidal na ostražitosti.

Náš hotel Tonal sídlí fakt u nádraží a to tak, že jedna z jeho zdí sousedí s nádražním kolejištěm. Hotel je to čistý a příjemný, jedinou drobnou vadou na kráse je, že máte pocit, že vám nákladní vlaky projíždí přímo pokojem. Pro pokračování dál však opravdu stačilo sejít dolů a vejít do sousední budovy.

Den 2. Přes hory a přes doly až do Koločavy

Mukačevo už jsme neprohlíželi, přišlo nám, že běžná Ukrajinská města už toho nemají tolik co nabídnout a vyrazili směr vesničky v horách.

IMG_5102
Mukačevské nádraží z Rakousko-Uherské éry

V Mukačevu na nádraží jsou tři pokladny, z toho jedna s opravdu dlouhou frontou. Samozřejmě to byla ta pro osobní vlaky, zatímco ty dvě skoro bez zákazníků byly pro vlaky dálkové. Cena jízdenky byla opět velmi nízká (snad třicet hřiven za dva). Konečně jsme tedy jeli vlakem a to osobním. Naše cílová stanice byl Volovec. Osobák vedený jednotkou ER2-8008 jel až do Lvova. Cca 60km urazil za 1h24km, což je na ukrajinské osobáky dobrý výsledek. Až do Lvova (cca 200km) mu to trvá 6 hodin, což ještě před deseti lety byla cestovní doba dálkového vlaku. Nyní dálkový vlak tuto trasu jede 4 hodiny. Holt hlavní koridor Lvov – Slovensko/Maďarsko/Rumunsko, tak s tou tratí i něco dělají. Zvláště proto, že u Rakhiva před lety trať smetla povodeň a nikdo se nemá k opravě. První jízda osobním vlakem samozřejmě přinášela pár kulturních šoků. Lavice byly dřevěné, lidí docela dost a převáželi všechno možné (chyběla jen zvířata).

20170705_082213.jpg
Interiér osobního vlaku. Nečekejte extra pohodlí, ale pozadí si časem zvykne.
IMG_5105
Zavazadla ve vlaku jsou rozměrná

Na jedné zastávce nastoupila paní s několika přepravkamI. Když je naložila do vlaku, tak jednu vzala a začala po vlaku prodávat lízátka a nějaké sušenky (prostě freelancer stevardka). Trať většinu trasy vede malebným a velmi hlubokým údolím řeky Viča, kterou několikrát překonává mosty a zahloubí se i do několika tunelů. V údolí už nezbylo místo pro žádnou silnici, takže příroda je tu ničím nerušena.

IMG_0854.JPG
Náš osobní vlak Užhorod – Lvov

Ve Volovci to byl šrumec, jak má být. Městečko velikosti Vrchlabí je přirozeným centrem zakarpatských hor a východiskem pro horské treky. O jednom takovém treku z Volovce jsme uvažovali, ale vzhledem k tomu, jak pomalé tu jsou další přesuny (a jak strmé jsou hory), bychom toho potom už moc nestihli.  Dnešním cílem bylo podívat se k vodopádu Šepit u vesničky Pylypec. Autobus měl jet (údajně) někdy za hodinu a půl a u nádraží stáli drožkaři co volali Pylypec, Pylypec. Tak jsme se zeptali za kolik, a že za 50. Což není špatné, když by nás hodili až k vodopádu. Když jsme na to kývli, tak říkal něco jako, že na někoho ještě čeká a že ještě čtvrt hodinku a ať si dáme kafe.

UA TIP #7 – Dálkové vlaky na Ukrajině

Dálkové vlaky se na Ukrajině těší vysoké vážnosti. Jako jediné je provozují státní dráhy. Jsou zapsané v mezinárodních vyhledávačích, takže je najde i IDOS nebo HAFAS (pokud trefíte české/německé pojetí cyrlice, např. Užhorod je tam tam jako Ujgorod a Volovec je tam jako Wolowez). Mají dokonce vlastní aplikaci na nákup jízdenek (která podporuje latinku!) a ve Lvově i vlastní (původní) velmi honosné nádraží. Samotné vlaky se skládají ze tří tříd (Lux je nejvyšší, Kupe střední a Plackart nejnižší, ale proti ostatním za poloviční cenu) a většina jezdí přes noc, takže jde většinou o lůžkové vozy. Vozy k sezení vozí jen vybrané vlaky, většinou označené jako Sedačnyj. Nechybí samozřejmě restaurační vůz. Každý z cca 16-20 vagonů má vlastního průvodčího, který se stará o pohodlí cestujících a samovar s neomezenou zásobou horké vody na čaj (který si připravíte buď sami, nebo vám jej připraví průvodčí). Cena jízdenky je na Ukrajinu celkem vysoká. Jde o letecký tarif, který se mění podle obsazenosti a potlačuje jízdu na krátké vzdálenosti (jako v Polsku). Se včasným nákupem se lze dostat na cenu Užhorod – Kyjev v Kupé za v přepočtu 230 korun (14h jízdy), zatímco při nákupu ten den stojí Mukačevo – Užhorod 120 korun a je to hodina (Marshrutka stojí asi 20). Prý se však na krátkou vzdálenost dá jet načerno za malý úplatek personálu rovnou na nástupišti. Luxusní třída už je běžně s cenou nad tisícovku. Při výdeji jízdenky je nutný i OP nebo Pas a ten je pak potřeba ukázat i ve vlaku. Na fotce je dálkový vlak z Kyjeva do Užhorodu ve stanici Volovec. Příjezd takového vlaku do malého města je velká událost (protože jich zas tak moc nejezdí) pro prodejce, taxikáře, veksláky a všechny co chtějí něco vydělat. Znamená to koncentraci majetnějších (ne nutně bohatých, ale prostě každý tam na tu cestu nemá) lidí, co mají peníze. Zvláště v chudých regionech to je úplně jiný, oddělený svět.

IMG_0872.JPG

 

Tak jsme se procházeli po přednádraží a prohlíželi trhy všeho druhu.

IMG_0859.JPG

Zajímavá byla balónkama nazdobená Lada, která lákala na místní cirkus a vyhrávala jakousi kýčovitou hudbu.

IMG_0857.JPG

Když už jsme nevěděli coby, tak jsme se byli opět zeptat, jenže ten drožkař nikde nebyl. Objevil se až po chvíli, protože zas někoho naháněl. Tentokrát nás zavedl k nějakému kolegovi, co už má zákazníky, a že nás odveze. Kolega v křiklavé šusťákové bundě vypadal jak taxikářský mafián z Prahy 80. let. Ten nám opět řekl, ať počkáme, že čeká na vlak. Měl přijet express z Kyjeva.  Když dorazil, byla to událost. Taxikáři, drožkaři, veksláci, prodavači a žebráci měli pohotovost a začali se vnucovat všem vystupujícím, jako by po dlouhé cestě přes noc byli oni to první, co chtějí cestující mimo vlak spatřit.

Našemu řidiči se také pár duší podařilo ulovit, ale stále ne dost, aby byl spokojený a my mohli pokračovat. Když odněkud vyhrabal dva statné Rusy, co přijeli očividně na chození po horách, tak to vypadalo, že se do dodávky vejdou jen oni. Jeden pár ho odmítl, že půjde pěšky a zkusí stopovat. Abych to zkrátil, čekali jsme tam asi hodinu a do dodávky pro 9 nás nacpal 13. Byla to různorodá skupinka lidí, dva ruští horalové, kluk co byl očividně jen na nákupu ve městě, nějaký veselý Ukrajinec co asi jel taky kempovat a nějaké holky. Cestou jsme potkali ten pár, co odmítl prvotní svezení a protože nic není problém, tak je naložil (holka na klín klukovi) a zvedli jsme obsazenost na 15/9. Holka s klukem však vystupovali asi po 10km, takže tento stav nebyl až tak dlouhodobý. Samotná jízda byla zážitkem, Rusové vpředu tam řidiče nějak hecovali (čekal jsem, kdy vytáhnou ještě vodku, to se naštěstí nestalo) a ten auto rozhodně na těch silnicích nešetřil. Po odbočení z hlavní silnice na úzkou spojku k hotelům a parkovišti (která však stále má asi 5km) mu zavolal nějaký další klient a on na to šlápnul ještě víc a na všechna auta před ním troubil, aby si vynutil přednost a předjel je napůl po trávě. Dopravili jsme se nakonec přímo k parkovišti pod vodopád Šepit a to nám i s tím čekáním u nádraží ušetřilo hodně času (na Ukrajině to prostě vždycky nějak jde).

UA TIP #8 – Drožkaři dodávkáři

Nejsou to úplně Marshrutky, jejich vozový park je většinou moderní. Jsou to prostě taxikáři s dodávkou, kteří na každém exponovaném místě svolávají lidi do svých dodávek a až mají plno, tak vyjedou. Jejich výskyt se dá snadno odhadnout a cílové destinace taky (ty nejturističtější) s tím, že vás mohou vyhodit kdekoliv po cestě. Nevyjedou, dokud nebudou mít plné auto (a plné fyzicky, ne podle technického průkazu). Proto se nikdy neví, kdy vyjedou, ale zas se dá spolehnout, že tam budou a jsou rychlejší než autobus zastavující u každé boudy. Co jsem vypozoroval, tak se vyplatí po příchodu na jejich shromažďovací místo vybrat toho, kdo je nejplnější, ten totiž pojede už brzy. Ceny se liší, většinou 1-5UAH za km, taxi je obvykle za 10-20UAH za km. Dobré na tom je, že nemusíte mít strach, že se odněkud nedostanete.

 

Pod vodopádem to je takové malé turistické Eldorado. Spousta stánku se šašliky, medem, pálenkami, koláči, různou úrodou a suvenýry. Je tu i oficiální začátek/konec horských tras a platí se vstup 10 hřiven i když jdete jen asi půl kilometru k vodopádu.

20170705_114026.jpg

Podle všeho se na horním tábořišti měl dokonce konat i nějaký koncert, takže tam mířilo hodně lidí se spacáky, co ale jinak nevypadali oblečení na horskou túru.

Samotný 14 metrů vysoký vodopád Šipot je skutečně místní atrakcí. Nikde jinde na západní Ukrajině jsem neviděl tolik lidí fotících se a dělajících si selfíčka na jednom místě. Pod vodopádem se děti koupaly v potoce, nad vodopádem se zas koupala mládež. Nad vodopád vede zvláštní cesta, na vyhlídkovou terasu.

20170705_114817.jpg
Vodopád a všichni, kdo si u něj musí udalět selfie

Po prohlídce vodopádu jsme se ještě dole zastavili na Šašlik s bramborama. Pěkně na jehle na divoko. U šašliku se vždycky zeptají, kolik ho chcete. I půlka té špejle je na jednoho fakt dost, když k tomu přidáte brambory.

20170705_120714.jpg

Zpět, asi 5 km, do vesnice jsme se rozhodli nejít po silničce, kde jezdí mraky turistů a šílení drožkaři, ale pěkně po louce na hřebeni, odkud se naskytly krásné výhledy na místní část Karpat.

IMG_0892

Cesta vede mezi loukami a políčky převážně s bramborami. Potkali jsme docela dost vesničanů hrabajících a připravujících seno na sušení. Někteří nám i mávali, jiní třeba svačili, bylo to jak z obrázků Josefa Lady nebo Boženy Němcové. Seno se v Zakarpatí suší všude a opravdu ve velkém. Nevím, jestli mají tolik zvířat, co jej zkonzumují, nebo jej používají jako nějakou tepelnou izolaci.

20170705_135645.jpg

V Pylypets jsme došli k dřevěnému kostelíku co je skutečně používaný a ne jako skanzení kousek a začali zjišťovat jak je to s místními autobusy. Nejdříve jsme se zeptali v místním obchodě. Tam paní řekla něco jako až v půl šesté, tedy tak za dvě hodiny. Tak jsme šli do hospůdky, objednali pivo a kvas a zjišťovali co a jak. Naštěstí tam byla wifi (a mizerný mobilní signál), tak to šlo pořešit. Opět na otázku, kde staví autobus, byla odpověď, že „jezdí tudy“ a ukázala na silnici. Načež tu zrovna nějaký místní autobus projel. On totiž autobus do Koločavy, kam jsme měli namířeno, jede jen občas, ale do Mizhirije (Mezihoří) jezdí každou hodinu a odtud pak co chvíli do Koločavy.IMG_5131.JPG

UA TIP #9 – Meziměstské autobusy na Ukrajině

Lokální meziměstské autobusy (čemuž tu také říkají Marshrutka) na Ukrajině jsou kapitola sama o sobě. Pokud pominu kvalitu vozového parku, věčnou přecpanost a velmi levné jízdné je tu pár specifik co západního turistu rozhodí. Předně vyhledání spojení:

Mimo velká autobusová nádraží nebo zastávky u železničních stanic prakticky nejsou na sloupcích jízdní řády a místní mají o tom, kdy autobus jede vlastní představy, které se nemusí vždy shodovat s realitou. Nejdůležitějším zdrojem vyhledávání autobusového spojení je ukrajinská (NIKOLI ANGLICKÁ) verze stránky http://bus.com.ua. Doporučuji do mobilu nastavit Ukrajinskou klávesnici, i když to latinku jakž takž bere (ale spíš s PC než z mobilu). Vyhledávat musíte v tom spodním poli!

bus.jpg

Já vyhledával původně v těch vysouvacích nabídkách jak tam je ten „on-line servis“ a to mi po emailovém dotazu bylo sděleno, že to vyhledá jen spojení, na která jde koupit online rezervaci a to jen směrem z velkého města, ale nikoliv zpět. Jinými slovy, stejně mizerně jako ta aplikace.

Ten spodní vyhledávač je skutečně vyhledávač spojení. Umí i částečně hledat s přestupy. Funguje následovně:

Do těch polí zadáte od-do, ale stačí jen prvních několik písmen. Pokud to zadáte blbě, vyhledávač ořezává slovo o písmena odzadu tak dlouho, dokud něco nenajde.

V dalším kroku dostanete na výběr z možných výsledků obcí a v dalším přímo ze zastávek v rámci případného města/obce pokud jich je více významných.

A teď pozor: Seznam výsledků není řazený podle času, ale podle spolehlivosti (a v rámci spolehlivosti podle času) a je odfiltrovaný na ty, co mají více než 75%, pokud chcete všechny i méně spolehlivé, tak si to musíte ručně přefiltrovat v levém sloupci (na mobilu je to fakt radost s tím bojovat, hlavně na Edge ). Takže se vždy dívejte ještě dolů, jestli nejede nějaký spoj navíc v čase, co vám vyhovuje. Nutno podotknout, že autobusy odjíždí z výchozích stanic většinou na čas. Každý spoj jde rozkliknout, abyste viděli jeho trasu a přibližný jízdní řád a každá stanice jde rozkliknout, pro vyhledání spojení do té stanice.

Je tam i sekce zobrazení odjezdů a příjezdů http://bus.com.ua/cgi-bin/tablo.pl (na hlavní stránce nahoře vpravo ikona s modrou televizí). Nejsou tam teda všechny stanice, ale ty větší jo. Pozor, to že do jednoho místa jede hodně autobusů, neznamená, že stejný počet jede i zpět. V Koločavě nás zaskočilo, že tam jelo asi 12 busů a zpět jen dva a ještě v 6 ráno. Vysvětlením byl pakt dodávkáři, kteří vozí do Mezihoří (asi 20km) cestující za úplatu sami místo autobusu.

A jak zastavit autobus ve vesnici, kde není jízdní řád ani cedule zastávky? Prostě na něj mávat, on zastaví. Stejně tak kdekoliv chcete zastavit pro výstup, tak si řekněte řidiči. Zastávkou je celá vesnice. Při tamních přepravních proudech to docela funguje, stejně v té vesnici vystupuje jen pár lidí, a když už jich vystupuje víc, většinou vystoupí s prvním, kdo si řekne. Největším rizikem nastupování do autobusu mimo výchozí stanici je hrozba, že se do něj nevejdete.

Poznámka pod čarou: Objevil jsem ještě další server na vyhledávání autobusových spojení https://avtobys.in.ua/ . Je celkem jednoduchý a jsou tam autobusy, které nejsou na portálu http://bus.com.ua (a naopak na avtobus mnohé chybí co na bus.com.ua jsou). Vyhledávání je docela jednoduché (ale jen v ukrajinštině).

Po delším popíjení jsme se rozhodli vyhlížet autobus. Vedle stál nějaký zájezdový autobus s dětmi a strávili tam skoro hodinu nakupováním nanuků v místní sámošce. Náš autobus dorazil asi s pětiminutovým zpožděním, zastavil nám a dokonce někdo z něj i vystupoval, to je známka toho, že jsme si pro zastavení ve vesnici vybrali dobré místo a nikoho nezdržovali. Po kodrcavé silnici plné děr jsme zamířili do Mezihoří. Cestou jsme si všímali, že všude platí, že ať je vesnice sebe chudší a chaloupky i cesty zanedbanější, kostel musí zářit naprostou čistotou a novotou. Kontrast je to někdy opravdu extrémní.

V ČR mi pak jedna Ukrajinka řekla, že do kostelů dává peníze mafie, aby ulevila svému svědomí.

Na autobusáku v Mezihoří to vypadalo jak na obrázcích z Asie nebo Afriky. Prašná plocha, kolem nějaké obchůdky se sortimentem vytaženým ven a pár starých autobusů.

20170705_155816

Prošli jsme se v Mezihoří k tomu nejhezčímu, co tam měli (tedy ke kostelům)

20170705_161300.jpg a pak do centra, které bylo více betonovo-panelové a moc krásami neoplývalo.

20170705_164345.jpgPo nějaké době jsme se vrátili na autobusák, že tu ještě více než půl hodinu přečkáme tam. Když tu vidíme, že tam je nějaký autobus, co tam dřív nebyl. A docela plný a rozjíždějící se z autobusáku. Bylo teda divné, že vůbec nebyl u nástupiště, ale uprostřed té autobusákové plochy. Tak jsem jej při výjezdu ještě doběhl, řidič viděl, jak běžím a zastavil. Jen jsem vyhrknul „Koločava“, řidič souhlasil a nechal nás nastoupit. Skvělé, u nás by řidič pravděpodobně nezastavil, a pokud ano, někdo z cestujících by ho napráskal pro porušení nějakého předpisu. Na Ukrajině, žádný problém! Zvláštní pro mě bylo jen to, že vůbec nevím, podle jakého jízdního řádu ten autobus jel. Navíc jel až z Užhorodu. Možná byl jeden z těch autobusů s méně procenty spolehlivosti a já ho v jízdním řádu nenašel.

Cesta do Koločavy vede přes horské sedlo. Silnice sic drolící se, nemá tak hrozné díry, takže se z nás autobus nesnažil vytřást duši. Na to už stejně neměl sílu, protože jsme byli plně vytíženi a stoupali do kopce rychlostí 20-30km/h. Po vystoupání do hor autobus moc zrychlit nemohl, protože se objevil další kolorit ukrajinského venkova: Toulavé krávy a koně. Hlavně v okolí Koločavy se prostě po silnicích, vesnicích a jejich okolí naprosto volně potulují krávy a koně. Žerou, co zrovna najdou (vidět krávu jak si přes plot přitáhne nějakou větev stromu a ožírá ji je opravdu kouzelné) a večer se vrátí domů pod střechu, kde se o ně postarají.

IMG_5142.JPG

Poučeni z předchozích cest jsme si u řidiče požádali o zastavení v Koločavě u kostela místo v centru, abychom si ji mohli pojít celou.

Koločava

Koločava je takový český střed místního vesmíru. Proslavil ji Ivan Olbracht svým dílem Nikola Šuhaj Loupežník v době, kdy byla součástí Československa. Sám spisovatel tu několik let žil a před místní školou má i sochu. Místní tu rozumí i umí Česky mnohem lépe než ve zbytku Ukrajiny (ale většina rozumí docela dobře i tak). Koupíte tu i českou turistickou známku!

IMG_0948.JPG

Poznávání Koločavy jsme začali u dřevěného kostela svatého Ducha, kde jsou hroby tří českých četníků, z nichž dva zabil Nikola Šuhaj. Od dob SSSR zde bylo dokonce muzeum ateismu.

IMG_0930.JPG

Bohužel byl plot zavřený a hned u silnice nás překvapilo stádo krav, které na nás zvědavě zíralo. Vedlejší pravoslavný kostel je mnohem mladší a také honosnější. Na Ukrajině se trend výstavby kostelů stále nezastavil.

IMG_0935.JPG

Cestou dolů obcí jsme vnímali vesnický život.

IMG_0939.JPG

Je tu překvapivě mnoho Kamazů. Obřích ruských vojenských náklaďáků. Tady běžně parkují na zahradě.

IMG_0945.JPG

Také se tu jezdí na motorkách. Helmy nebo rukavice či jinou ochranu tu však nikdo neřeší. Nejzajímavější byla slečna na skútru vezoucí si křovinořez.

IMG_0949.JPG

Do toho ještě krávy a koně na silnici a obraz venkova je hotov.

IMG_0978.JPG

Došli jsme tak až k Četnické stanici. Dnes již hospodě s ubytováním a prodejnou suvenýrů s tímto názvem. Tady v hospodě je hustota Čechů nejvyšší, kam se hrabe Chorvatsko!

20170705_181720

I vrchní umí Česky. Dáváme si pivo, poklábosíme s Čechy, co jsme potkali už v Maršrutce a posíláme pohledy. Mezi tím zajistíme ubytování v nedalekém hotýlku. I když místní tu nabízí ubytování dostatek a možná bychom pár hřiven ušetřili, tak jsme zas vsadili na Booking.  Možná zbytečně, hotýlek Ažio sice za 200 hřiven sliboval luxus s vlastní koupelnou, ale protože měli plně obsazeno, tak jsme bydleli spíš v takové chatce na zahradě a do koupelny chodili do hlavního baráku.

Po ubytování už bylo docela pozdě, tak jsme šli rychle projít zbytek Koločavy, než se setmí. Škola Ivana Olbrachta připomíná spíš komunistickou nemocnici. Maršrutky zaparkované pod školní střechou ještě dodávají iluzi ambulancí.

20170705_201206.jpg

Náves má povrch silnice ve velmi špatném stavu a vévodí ji jakási socha neznámého rolníka.

IMG_0957.JPG

Hlavní zajímavostí, která se nachází až na konci obce je „Staroe selo“, což je skanzen zakarpatské vesnice a života v této divoké oblasti. Když jsme tam přišli, bylo už zavřeno, takže jsme návštěvu odložili na druhý den, ale i z cesty vypadá skanzen velmi malebně.

IMG_0973.JPGPřed skanzenem jsou hned dva krásně upravené kostely. Kéž by takovou péči věnovali i veřejnému prostoru.

IMG_0958

Přes noc přišla velmi vydatná bouřka s vichrem snad o rychlosti uragánu a přinesla chladnější mokré počasí do dříve příjemného léta. Nepříjemným zjištěním bylo i to, že z Koločavy nejede žádný autobus (moc jsme to neřešili, protože se za den potřebujeme přesunout asi 150km, tak jsme si mysleli, že to vždycky nějak půjde. Po snídani nám paní recepční řekla, že všechno vozí místní drožkaři. S vidinou toho, že odjedeme prostě někdy až se nám i drožkářům bude chtít, jsme se vydali na místní hřbitov k hrobu Nikoly Šuhaje. Na rozdíl od kostelů, hřbitovy nejsou na Ukrajině nijak honosné, často jsou i zarostlé a mnoho hrobů je neoznačených.

V Koločavě je hřbitov spíš louka se skupinou boulí (což jsou hroby). Křížků tam je minimum. IMG_0993.JPGJeden tam má právě Nikola Šuhaj. U jeho hrobu jsme se potkali s dvěma Českami. Slovo dalo slovo a řekly, že jsou tu autem a hodí nás až do Mukačeva. Takže na Ukrajině se řešení vždycky najde. Ještě před tím jsme zašli prohlédnout si skanzen. Byl o něco větší a hezčí než v Užhorodu, byť ne s dřevěným kostelem, ale ten tu je jiný a funkční.

IMG_1018.JPG

Bídně vypadá úzkokolejka, která měla vést kolem skanzenu již v roce 2011, ale končí v bahně pár metrů od skanzenu a vozidla na ní akorát reziví.

20170706_103907.jpg

Je tam i pár upomínek na války a gulag. Veškeré popisky tam jsou pouze v Ukrajinštině, takže pokud neumíte dobře rusky, tak si moc pohodlně nepočtete. Také vstup 60 hřiven není z nejlevnějších. Cestou zpět jsme se ještě podívali do jednoho z kostelů (až přeplácaný interiér) a na starou Československou školu z 30. let jejíž nápis značně bledne.

20170706_110441

Nakonec jsme chtěli všichni ještě zajít k dřevěnému kostelu svatého Ducha podívat se na hroby tří českých četníků. Brána byla stále zamčená a na plotu jen ukrajinské telefonní číslo. Zkoušeli jsme se i poptat v obchodě, ale paní z obchodu akorát zavolala na to telefonní číslo, aby zjistila, že správce je zrovna v Užhorodu. Když už jsme chtěli nastoupit do auta, tak přišel takový otrhaný pán. Ptal se, jestli chceme dovnitř. My, že jo. On, že není problém.

Nechápali jsme, neměl ani klíče, ale šli za ním. Otočil šikovně zámek a pořádně zacloumal s bránou a ta povolila. Zopakoval „Není problem!“. Na Ukrajině prostě nic není problém. Prohlédli jsme si tak hroby za kostelem a kostel z jiné perspektivy.

 

 

Pán nám říkal, že pracoval v Ústí nad Orlicí. Každý na Ukrajině snad pracoval nebo zná někoho, kdo pracuje v ČR. Dokonce pak za námi „zamknul“ a mohli jsme vyrazit.

Konec 1. části. Příště se podíváme na zajímavé lázně a zakarpatskou železnici

Foto: Petr Nechanický a Zbyněk Špidlen

Díl 2: Netradiční lázně v horách a Užovský Semmering

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s