Díl 2: Netradiční lázně v horách a Užovský Semmering

Dnešní článek je pokračováním 1. dílu o cestě na Koločavu . Autorem je cestovatel a nadšenec do vlaků Petr Nechanický, který má v zásobě plno příběhů a nemá je kde publikovat (zde přichází na řadu můj blog). Jeden příběh za všechny je ten, jak se Petr naložil do kotlíku s vodou, pod kterým zapálili oheň. Jedná se o zvyk ze zapomenuté kanibalské vesnice na Ukrajině nebo je to jinak? 🙂 Čti dál a dozvíš se víc…

Z Koločavy do Lumshory

Po vychutnání krás Koločavy jsme si stopli dvě české cestovatelky, které na Ukrajinu přijely vlastním autem. Ty nás odvezly z Koločavy až do městečka Svalyava nedaleko Mukačeva. Díky tomu nám ušetřily hodně času na cestě s nejistým výsledkem.

IMG_5192.JPG

Bylo příjemné jet moderním autem, kde máme pro sebe prostor a všechno v něm nevrže. Jen člověk o to víc vnímal stav ukrajinských silnic. Do Volovce jsme jeli prakticky stejnou cestou zpět, ale i tak to byla cesta plná překvapení. Asi jsme jeli ve špatnou dobu, protože jsme se neustále museli vyhýbat různým kravám a koním a to i mimo okolí Koločavy. V autoškole vás nenaučí co dělat, když se musí vyhnout několik aut, kamion a stádo krav. Je však jednoduchá pomoc, pověsit se za kamion, pokud je v našem směru, on už si cestu udělá.

Za Volovcem cesta nabírá slušnou výšku a musí překonat sedlo do sousedního údolí, kudy vede dálnice M-06.

20170706_131945

No dálnice, je to spíš hodně široká silnice první třídy v o něco lepším stavu než ostatní silnice, takže tu jde jet i 80 a někteří střelci hlavně v dodávkách (většina však s polskou SPZ) tu jezdí naprosto bez limitů. Velké množství kamionů tu rychlou jízdu stejně moc neumožňuje (pokud nejste dost drzí a na dvouproudé silnici si nevynutíte třetí prostřední pruh). Údolím Latorice jsme takto klesali až do městečka Svalyava, kde jsme sjeli na naprosto příšerný přivaděč k městu plný děr a kaluží a s místy chybějícím asfaltem. Na okraji města byla asi kilometrová kolona čekající před přejezdem, tak jsme se nechali vyhodit a do města došli pěšky. Tímto neznámým dobrodružným Češkám děkujeme 🙂

IMG_1049.JPG
Kostel ve Svalyavě příliš nezapadá do „zástavby“

Ve Svalyavě jsme měli asi hodinu a půl do odjezdu z autobusáku. Rozhodli jsme se tedy najít něco k snědku. Našli jsme kousek za jinak ne moc vzhledným městem (až na kostely samozřejmě) velmi pěknou restauraci, kde už i stálo nějaké auto s pražskou SPZ.

20170706_144205.jpg
Černigivské místní pivo

Času se zdálo dost, tak jsme si objednali polévku a šašlik s opečenými bramborami. Čekali jsme skoro hodinu a byli celkem nervózní, že pořád nic. Servírka nás ujišťovala, že to stihneme. Ptali jsme se jí také, jestli autobus na Perechyn odjíždí z blízké zastávky nebo musíme až na autobusové nádraží kilometr a půl vzdálené. Odpověděla, že určitě tady ze zastávky, ale spíš, protože jsme to chtěli slyšet. Nakonec nám přinesla polévku i hlavní jídlo naráz a autobus měl jet za 20 minut.

IMG_5200.JPG
Hutná „gulášovka“
20170706_152338.jpg
Opečené brambory a maso ze šašliku. Nevypadá to, ale toho masa bylo fakt hodně.
UA TIP #10 – Jídlo v restauracích

Museli jsme si to několikrát vyzkoušet, ale je to tak. Nečekejte, že se najíte rychle v restauraci! Na Ukrajinu (minimálně tu západní) asi ještě nedorazily západní vymoženosti polotovarů. Všechno dělají pěkně od začátku ze svých surovin. Takže to trvá, ale zas je to fakt dobré. Většinou tučné, ale dobré a bez všech možných konzervantů, éček a kdo ví jakých všech vychytávek co se ještě nenaučili. Řetězce tam moc nefrčí, takže (minimálně v Zakarpatí) maso nebude pravděpodobně z větší dálky než z farmy vzdálené několik kopců, vejce od blízkých slepic apod. Nabídka jídel je v restauracích obrovská, samozřejmě jde často o variace různého zpracování podobných surovin, ale to také potvrzuje, že polotovary nevedou.

Další varování: Polévku vám mohou donést spolu s hlavním jídlem! Stalo se nám to několikrát. Prostě si objednejte polévku a řekněte, že si zatím vyberete hlavní jídlo a donesou vám ji (nebo se ujistěte, že vám nejdřív donesou polévku, ve velkých městech už to takový problém není). Nejčastější polévkou je samozřejmě Boršč a pak gulášová velmi podobná té v Maďarsku a viděl jsem i žurek z Polska (stejně tak i pirožky). Polévky jsou celkem syté, často byste se najedli jen z ní.

Polévka a jídlo naráz

Z jídel Šašlik (špíz s masem a variací na vše možné co se dá nabodnout a dát nad oheň, tedy cibule, špek, zelenina, brambory atd.) a také brambory na tisíc způsobů. Většinou opečené, zapečené s něčím, různě promíchané atd. K většině jídel dostanete i salát a ten dostanete před jídlem nebo jako přílohu, je ho málo a je příjemně osvěžující. Ceny jsou na kvalitu levnější než v ČR. Top restaurace ve městě odpovídá cenově průměru v Praze (komplet menu za 200kč i s pitím), levnější restaurace nebo dál od měst se velmi snadno za celou útratu dostanete pod 100 hřiven (90 korun), na vesnicích nebo ze stánků ještě o dost níž.

K pití nabízí Kvas na několik způsobů, hodně domácích limonád a slušný výběr zahraničních piv. Nejvíce nám doporučují České, což nás asi v zahraničí úplně neláká.  Cenově je pití i alkohol tak o 50-80% levnější než v ČR. Běžnou mírou jsou také 0,33 a 0,5l.

 

No naházeli jsme do sebe, co jsme stihli a pak plní utíkali na autobus. Samozřejmě na blízké zastávce čekající slečna vyvrátila tvrzení, že by tu nějaký autobus na Perechyn kdy jel. Takže jsme sprintovali ten další více než kilometr k autobusáku. Cestou zkouším stopovat auta jedoucí stejným směrem, ale za běhu mě nikdo nebere vážně. Na autobusáku čirý chaos, několik Marshrutek připravených k odjezdu a teď kterou vybrat. Odchytím první Marshrutku a pomocné děvečky u dveří se ptám, zda na Perechyn. Jen divně kouká, tak asi ne. Obíhám další Marshrutku, ta má na sobě úplně jiné destinace. Najednou se z rozhlasu ozývá nesrozumitelné hlášení, z kterého zachytám jen „Užhorod 2“. Což je konečná toho busu přes Perechyn a první Marshrutka je nejplnější a vypadá k odjezdu. Tak zkusím znovu tu děvečku s dotazem na Užhorod 2 a to už i jo. V mobilu vybírám tu vesnici se složitým názvem na trase a oznamuji ji řidiči (Tury Remety) a vydáváme se na asi nejdelší 42km dlouhou cestu jakou lze zažít.

Nejdříve stojíme kousek od řidiče. Na další zastávce však nastupuje další skupina lidí, co by naplnila skoro další Marshrutku. Postupně se dostáváme dozadu, kde jede rodina místních cikánů.

19756848_10207208478528680_7889970552893907199_n

Několik matek, asi 20 dětí a obrovské pytle s oblečením a kdo ví čím vším. Děti sedí na pytlích nebo na matkách, které je střídavě kojí nebo si s nimi hrají.

IMG_5203

Rozhodně si z rozpadlé přecpané Marshrutky nikdo nic nedělá, ale také jsou všichni k sobě slušní a ohleduplní. Jeden chlápek vstal a procpal se kamsi k řidiči, tak jsem díky tomu získal místo k sezení. Zbynda byl o několik lidí dál, tak takové štěstí neměl, mohl se jen kochat pohledem na zadní část autobusu s cikáňaty. Další tři vesnice přistupují, lidé už stojí v uličce tři vedle sebe. Autobus piští a skřípe, ale jede. Průměrná rychlost nepřekračuje 30 kilometrů za hodinu. Vypadá to jak obraz náklaďáku převážejícího křováky někde v Africe, ale tady nastupují lidé naprosto normálně oblečení, řekl bych nestrádající, holky v perfektních šatech, pánové ve slušných džínách a košili, mají kabelky, smartphony, slušivé hodinky apod. Jen jedou po silnici, která vypadá jako by ji právě vybombardovali a jsou na sobě namačkaní jak sardinky v hodně vratké  pohyblivé konzervě.  V další vesnici jsme už odmítli lidi nabrat (nevěřil jsem, že takový stav může nastat, ale asi už měl i řidič na klíně cestující). Po přejetí kopce (tedy asi po 30km) se konečně autobus začal vylidňovat. Nakonec i cikánská rodinka vystoupila v jedné vesničce. Vyložení nákladu i všech potomků značně uvolnilo místo v autobuse a asi zdvojnásobilo počet obyvatel cílové vesnice.

20170706_165019.jpg
Vykládka autobusu

Posledních 10 kilometrů bylo sice klidných v autobuse, ale značně ubíjejících co do kvality silnice. Silnice byla naprosto rovná, bez stoupání, klesání i bez zatáček. Mohla by to klidně být přistávací dráha. Jenže byla v tak příšerném stavu, že autobus jen skákal z díry do díry rychlostí funícího cyklisty. Vesnice na obzoru vždy působila hrozně blízko, ale přitom byla docela daleko po této silnici. Autobus, když potkal v protisměru auto, tak vzájemné vyhýbání se mezi těmi dírami připomínalo balancování nad propastí a ne cestu po silnici druhé třídy na rovině mezi poli. Nakonec jsme vystoupili na okraji obce a měli zpoždění ani ne 10 minut. Jízdní řád tam očividně počítá se vším.

20170706_170740 (1).jpg
Náš autobus/Maršrutka. Hlavní je, že na sobě má číslo na „evakuátor“.

Tehdy jsme to nevěděli, ale Turi Remety jsou docela významná obec. Jednak jako jediní v Zakarpatí a možná i na Ukrajině tu jako specialitu jedí žabí stehýnka (v restauraci Zolotoy Tur na návsi). Je tu také největší a skoro jediná slovenská komunita (hlavní konzumenti žabích stehýnek). Také mnoho Čechů tu má předválečné kořeny. Na stěně římskokatolického kostela tu visí pamětní deska na počest pošťáka, který v roce 1838 umrznul při své pravidelné pěší cestě pro poštu do 50km vzdáleného Užhorodu.

Nám ke štěstí momentálně stačil čerstvý vzduch a klid po nekonečném skřípání maršrutky. Na návsi jsem zaskočil do místního obchodu, který byl velmi slušně zásoben, minimálně pokud jde o alkohol. Obecně i ve velmi zapadlých vesnicích jsou samoobsluhy s velmi širokou nabídkou sortimentu. Jen piv tam bylo asi 10 druhů z různých zemí. Čekáme v klidu ve stínu s tím, že autobus do Lumshor přijede tak za 50 minut. Mimochodem Turi Remety mají na návsi dokonce dvě velké nefalšované autobusové zastávky, hotový dopravní uzel. Když tu najednou přijede Marshrutka a vypadá, že míří směrem do údolí, kam potřebujeme. Ptám se místních, zda jede do Lumshor. Nějaká starší paní odpovídá, že Turyčky. Což mi nic neříká, mrknu rychle do mapy a tam o jednu vesnici dřív před Lumshorami jsou právě Turychky. Tak než hodinu čekat, proč se neposunout? Navíc nebyla ani moc plná. Jízdní řád o té Maršrutce nic neví, ale zdá se, že jede správným směrem, tak jsme se přifařili. Veškeré informace byly od cestujících, řidič se s námi nějak nebavil, dokonce i kolik to stojí,k jsem se musel zeptat cestujících, dát bankovku na společný pult a ještě si vzít drobné zpět. Taková samoobslužná Maršrutka. Škoda, že odřídit jsme si to nemuseli, to by aspoň bylo zábavné.

Hned v následující vesnici všichni vystoupili a my jeli sami. Řidič po pár kilometrech zastavil u nějakého domu a zavolal na ženu a děti. Asi deset minut si povídali a pak pokračoval dál v cestě na konečnou do Turyček. Ta se ukázala být v areálu nějaké fabriky, kam řidič Maršrutku uklidil. Takže to pravděpodobně byla nějaká soukromá doprava. Dál jsme se vydali pěšky s tím, že když nás dojede náš původní autobus, tak si ho mávnutím zastavíme. Nedojel.

20170706_180445
Silnice údolím do Lumshor

Akorát jsme cestou v lese zpozorovali další úkaz, co u nás už není tak obvyklý. Bolševníky. Byly obrovské, klidně třímetrové a postupně si podmaňovaly škarpy, zídky a svahy u silnice.

20170706_180537

Po čtyřkilometrovém asfaltovém pochodu jsme se konečně objevili u vytoužené cedule označující Lumshory.

20170706_183836.jpg

Lumshory a jejich čány

Lumshory jsou označované jako lázně od roku 1600. Řekl bych, že jde hlavně o know-how, ale také spojení s krásnou přírodou divokého horského údolí. Jejich know-how spočívá v „čánech“. Jsou to takové velké kotle plné vody, pod kterými hoří oheň, a vy v něm sedíte. Jako, když z vás lidojedi chtějí vyrobit vývar. Do vody se přidávají různé bylinné extraktky nebo se použije minerální voda ze sirných pramenů. Nabízí to tu všechna pohostinství a je to velký tahák oblasti.

IMG_5208.JPG
Jeden z mnoha Lumshorských „čánů“

Lumshory leží v opravdu hlubokém údolí, v tom údolí u silnice jsou ty největší rezorty s veškerým servisem, čánem s dubovým obložením, vlastním jezírkem a dalšími turistickými lahůdkami. Navzdory tomu všemu to v tom údolí působilo studeně, ve stínu stromů a dost ponuře. Šplhali jsme tedy kolmo od silnice po cestě obcí nahoru a tam úplně na vrcholu jsme objevili dokonalé ubytování. Jmenuje se „To lem Ande“ a jde o dřevěnou, kruhovou chatu s třemi podlažími a několika dřevěnými přístavky na kuchyň, sociálky a dodatečné pokoje pro hosty.

20170706_190304.jpg

Čán s bazénkem stojí na hraně svahu s dokonalým výhledem na celé údolí, počínaje nejvyšší horou Poloninou Runa, kde byla umístěna raketová základna.

IMG_5216.JPG

Protože měli plno, nechali nás ubytovat se na matracích v prvním patře, kde spí i pomocný personál za 150 hřiven (původně uvažovali o 100, ale že jsme z ČR, tak 150 :D).

IMG_5223.JPG

Dřevěný interiér byl nádherný a úžasně vzdušný.

20170707_083855.jpg

Jedna dcerka z rodiny majitelů uměla i perfektně anglicky, tak domluva byla o to snazší. To se v těchto krajích jen tak nevidí.

Po „ubytování“ jsme si zarezervovali čas na „čán“ (cca v devět večer) a šli se ještě projít po okolních výhledech.

IMG_1057.JPG
Hřbitov v Lumshorách a v pozadí „Polonina runa“

Na loukách opět pracovali lidé a shrabávali seno, byly tam i úly a různá políčka s bramborami a fazolemi. Tamní život v zimě si skoro neumím představit. Všechno tak odříznuté a daleko. Dokonce tu stojí i dřevěný kostel svatého Vasiliya postavený v roce 2013.

IMG_1054.JPG

S klesajícím slunkem přibýval i chlad. Ale čán už se chystal. Nejdříve se napustí pramenitou vodou přivedenou hadicí,

IMG_5209

pak do něj nalijí po kýblech bylinnou směs, kterou si připravují kdesi v nádržce pod čánem. Jak je voda vařící, tak se ještě reguluje studenou vodou s hadicí. Celou dobu pod čánem hoří oheň.

IMG_5211.JPG

Ačkoliv čán je celý kovový a vypadá, že se ho chcete dotknout jen naběrákem, tak vlézt do něj není problém. Nahoře a v horních částech si drží okolní teplotu, případně teplotu vody. Obtížnější je vlézt do té vody.

IMG_5213.JPG

Voda je opravdu horká, musel jsem si pomalu zvykat. Trochu jako lezení do studené vody, i když na tohle se asi zvyká líp. Na dně čánu jsou vyskládané placaté kameny, aby nás od ohně přece jen dělilo něco víc. Pak už jen sedíte, vaříte se a kocháte se.IMG_5212.JPG Po chvíli vylezete, zaplavete si v ledovém bazénku (což je poprvé podobně obtížná procedura) a pak zase zpět do horkého čánu, což jde o něco snáz. Je to taková venkovní vodní sauna, jen uhlíky nemáte vedle sebe, ale pod sebou. Několik takových koleček zvyšuje odolnost i imunitu a celkově se člověk cítí naprosto zocelený. Doporučuji každému, v každém věku. Hodina čánu stojí 350 hřiven, pro tolik lidí kolik do něj chcete nacpat dle své libosti. Ubytování, nouzově na matraci 150 hřiven, přes booking v pokojích kolem 200 – 300 hřiven na osobu. Taková čánová dovolená se vyplatí. V zimě to musí být naprostá pohádka.

Vzhůru na Užocký Semmering

Ráno jsme sešli dolů na maršrutku a vyrazili do Perečynu na vlak. Sice nikde nebyl žádný označník zastávky, přesto se život koncentroval poblíž obchůdku, kde pak naše Maršrutka ISUZU zastavila.

20170707_092357.jpg

Cesta byla ze začátku pohodová, ale v Turi Remety už jsme opět začali řešit kapacitní problémy, všichni se nakonec nějak vecpali. Podél silnice bylo vidět, že nad některými poli bolševníky plně převzaly nadvládu. V Perečynu nás maršrutka vyhodila u místního tržiště.

20170707_101717.jpg
Tržiště v Perečynu

K dostání tu byla mnohá lokální produkce, ale i různé cetky, oblečení a elektronika. Bylo vedro, tak jsme si akorát koupili pití a šli na nádraží čekat na vlak. Perečyn na ukrajinské poměry moc pěkné nádraží není.

20170707_104033.jpg
Ikarus u nádraží v Perečynu

Vnitřek docela zachovalý, ale stanice a její venkovní prostory už mají to lepší za sebou.

20170707_105429.jpg

Ptal jsem se tam na WC. 4 různí lidé včetně pokladní mě poslali na konec peronu, kde byla hrozivě vyhlížející kadibudka s tureckým záchodem a odpadky. Jestli tam fakt někdo chodí, tak musí být hodně otrlý.

20170707_103657.jpg

Jinak jsou ale záchody na Ukrajině docela civilizované. Zbylou necelou hodinu jsme strávili pozorováním provozu na stanici. Během té doby přijel osobní vlak do Mukačeva a vystřídal se u nás žebrák a cikánka s dítětem žádající peníze.

IMG_1069.JPG

U pokladny jsme koupili lístek na skoro dvousetpadesátikilometrovou štaci do Lvova za neuvěřitelných asi 25 korun.

IMG_5235.JPG

Doba jízdy však byla ještě neuvěřitelnější. Celých 8 hodin včetně hodiny a půl pauzy v půlce. Přesto jsem se na tuhle cestu docela těšil. Dlouhé roky jsem žil v přesvědčení, že po téhle trati už jezdi jen jeden noční vlak do Lvova. Skutečnost je však prozaičtější. Žádný nám známý vyhledávač nezná Ukrajinské osobní vlaky! A kromě nočního vlaku tu jiné než osobní vlaky nejezdí. Že jde o skutečně sociální službu, jsme se přesvědčili při první cestě do Volovce a není tomu jinak ani zde. Kromě paní prodávající po vlaku sušenky po nás cikánka opět chtěla peníze i ve vlaku.

IMG_1076 (1).JPG

UA TIP #11 – Ukrajinské osobní vlaky

Osobní vlaky na Ukrajině jsou naprosto oddělené od vlaků dálkových. Provozují je jednotlivé kraje a mají oddělené jízdní řády. Když totiž vlezete na oficiální stránky Ukrajinských železnic, kam vás logicky Google navede a navíc si je přepnete do Angličtiny a vyhledáte spojení, najdete jen dálkové vlaky. Vlastně ani nevyhledáte řadu zastávek, kde dálkové vlaky zastavují. To samé platí pro jejich aplikaci „Railway tickets“. V menu je však sekce passengers – commuter train schedule. Což je trochu srandovní překlad, když ten osobák má jízdní dobu klidně 8 hodin. Co je podstatné na té stránce je mapa jednotlivých oblastních železnic a vy si můžete vybrat, v které oblasti plánujete jezdit osobními vlaky. Nezkoumal jsem však, jestli nějaké osobní vlaky jezdí i přes hranice těch oblastí. Po výběru oblasti (v našem případě Lvivské) se dostaneme na stránky oblastních železnic i s vyhledávačem spojení.  No, nedostaneme, protože stránky máme v angličtině a ty nám řeknou, že stránka neexistuje, takže se před tím musíme přepnout do Ukrajinštiny. Ale pak už to jde.

Tyhle stránky jsou vaše prakticky jediná možnost jak zjistit jízdní řád osobních vlaků na Ukrajině (pokud nepočítám nádraží a dotaz u okýnka). Něco najde aplikace ruského yandexu, ale není to úplně spolehlivé. Jako pojistku si ji však můžete na Google play najít. Bohužel sehnat nějaká PDF, kde by člověk přehledně viděl, co po které trati jezdí, se mi nepodařilo. Ani papírové jízdní řády jsem nikde neviděl na prodej. Samotné plánování cestování s těmito stránkami je docela očistec, ale dá se to. Doporučuji tužku a papír jako doplňkovou pomůcku, protože se jinak uklikáte (a na mobilu se stejně totálně uklikáte). Jak ty stránky teda fungují:

Výstřižek5.JPG

  1. První řádek je pro výběr linky, použitelný je málo, protože vaše cesta se musí trefit do nějaké běžné relace, kterou vlak jezdí. I tak se vám tam neobjeví vlaky, které tu relaci jedou taky, ale liší se jejich výchozí nebo konečná stanice. Takže reálně spíš pro ověření až budete fakt vědět, čím pojedete.
  2. Druhý řádek je pro vyhledání spojení. Spojení však nelze vyhledat s přestupem, takže takové relace jako Užhorod – Lviv nebo Užhorod – Solotvino vám vyhledávač nenajde. Je to však dobrý způsob jak začít vyhledávat a zjistit, jestli v kýžené relaci nejezdí přímý vlak
  3. Třetí řádek je nejužitečnější. Jsou zde odjezdy ze stanic a zastávek. Vyberete si zastávku a objeví se vám všechny vlaky, které v té zastávce staví. Jedině tak dosáhnete kompletního přehledu nad tím, co kde jezdí. Jen pozor Čop má dvě zastávky a Lvov je ukrajinsky Львів. Řazení v tomto seznamu je nejdříve odjezdy, potom příjezdy.
  4. Pokud jakýkoliv vlak/relaci rozkliknete uvidíte kompletní jízdní řád spoje, pokud v něm rozkliknete jinou zastávku uvidíte odjezdy z té zastávky.
  5. Pozor na ty žluté poznámky, občas tam je upozornění kdy mimořádně vlak nejede, ale občas se stává, že vlak nejede prostě proto, že se rozbil.
  6. Všimněte si, že nikde není k zadání datum. Valná většina vlaků jezdí denně, ostatní mají na boku ty různé divoké poznámky, co je opravdu obtížné rozluštit.
  7. Pozor na názvy zastávek, pečlivě ověřit v mapě! Mohou se dost lišit od místa, kde se nachází, některé zastávky mají dokonce název jen jako „kilometráž“.
  8. Zapomeňte na vyhledávání v latince a vše je seřazeno podle ukrajinské abecedy. Hodně štěstí!
Výstřižek6.JPG
Odjezdy a příjezdy ze stanice Sjanky. Č.vlaku,trasa,příjezd,odjezd. Sjanky jsou koncová stanice všech osobních vlaků, proto odsud vlaky buď odjíždí nebo sem přijíždí.

K samotným vlakům a nádražím: Většina nádražních budov je v ukázkovém stavu tak, jak je postavili před mnoha lety (v našem perimetru za dob Rakouska-Uherska). Čistá omítka uvnitř vytopeno a luxusní čekárna. Občas mají i salonky za příplatek, takže ve větší stanici se poptejte, kdybyste někde uvíznuli. Prý je to proto, že na Ukrajině jsou zvyklí lidé čekat. Zažijete tu vlnu nostalogie dob, kdy i u nás nádraží fungovala jako solidní čekárny např. s kamny, knihovnou, spoustou personálu a jistou nostalogickou vůní. Vlaky už jsou v horším stavu. Zapomeňte na nízkopodlažnost nebo zvýšené perony, tady se do vlaku šplhá jako do žebřiňáku. Kolem velkých aglomerací se občas moderní jednotky objeví, většinou jim však nejsou přizpůsobeny peróny. Při cestě často narazíte na dřevěné sedačky, a pokud narazíte na plyšové, tak se dobře dívejte, do čeho sedáte, někdy v nich je zažraná špína za celé roky. Záchod také není zrovna udržovaný a většinou je bez vody. Cestující jsou všeho druhu, občas si i přivydělávají prodejem různých věcí po vlaku, nebo prostě žebráním. Špatné je to s okny, která asi nikdo nikdy nemyje, a často jsou posprejovaná. Valná většina těch oken je pouze vyklápěcí, takže pokud jde o kochání se krajinou, musíte pečlivě vybírat místo.

V exponovanějších oblastech kolem větších obcí jsou vlaky dost plné, ale Maršrutkám se to nevyrovná. Pokud vlaky jedou, tak ve valné většině včas, protože jejich jízdní řády počítají se vším a prostoje jsou také dlouhé. Ve vlacích nejsou koše ani stolky.

Osobní vlak jedoucí v relaci Mukačevo – Sjanky dorazil celkem načas a byl solidně natřískaný. Prošli jsme ho celý do prvního hnacího vozu, kde bylo mnoho dřevěných lavic volných. Problém byl s „čistotou“ oken, protože jsme z nich neviděli tuplem nic.

IMG_5241.JPGTakže, když vystoupila paní od relativně čistého okna, tak jsme změnili pozici. Zpočátku se trať vine podél hlavní silnice do Lvova nížinou.

 

Dvakrát jsme se potkali u přejezdu s cisternou, co měla stejnou podélnou cestu a na té rozbité silnici nebyla rychlejší. Bylo zajímavé pozorovat i život ve vlaku, někteří spali, někteří popíjeli pivo nebo hráli karty.

20170707_113301.jpg

Ve stanici Velký Bereznyj však přistoupila slušná masa lidí a zabrala všechna volná místa. Jeli jsme tedy na lavicích po čtyřech, ale nikdo nestál. Jen i ti spící museli udělat místo.

20170707_115000 (1).jpg

Vlak se stále šinul údolím řeky Už, kterou několikrát nadjel.

IMG_1079.JPG

Po cestě jsme mohli pozorovat množství malých políček a vedení vedoucí podél trati jen několik málo metrů nad zemí. Jako by těm sloupům někdo kus useknul.

IMG_5249.JPG

Takto jsme jeli přibližně hodinu až do Volosianky Zakarpatské, kde většina lidí vystoupila. Nastoupilo naopak několik Polských turistů, kteří se přijeli projet po následujícím úseku železnice.

IMG_1092
Pohled na Volosianku z trati

Úsek z Volosianky do Sjanek je nazývaný jako Ukrajinský Semmering a patří k jedné z nejhezčích tratí v Evropě. Z Volosianky až do Užockého průsmyku, což je cca 12km, překoná trať převýšení 360 metrů. Na trati je 7 tunelů, 3 významné viadukty a několik menších mostů.  Trať se tak klikatí, že neustále můžete pozorovat, kudy pojedete, nebo kudy už jste jeli. Trasování železnice bylo do roku 1971 mírně odlišné, kdy úsek mezi stanicemi Užok a Štěrbin byl posunut více do kopců a jeden tunel byl nahrazen dvěma.

Na mapy.cz můžeme vidět v tomto místě náznak starého trasování, včetně tunelu. Trať vede podél hranice s Polskem, potažmo s EU, takže na mostech je občas vidět nějaký ten pohraničník.Důvodem však nejsou ani tak Ukrajinci, kteří mají bezvízový styk nebo Poláci či Slováci. Zakarpatská Ukrajina je již od rozpadu SSSR (a od roku 2015 a postavení plotu v Maďarsku o to více) na migrační trase z mnoha Asijských zemí do EU a místní lesy jsou pro neviditelný přechod ideální. Celá ta ostraha hranice je však velmi necitlivá k lidem, kteří tam jsou legálně a k legitimizaci dochází i v místních autobusech nebo na turistických cestách podél hranice. Přitom pěší hraniční přechody v Sjankách a Lubnia nejsou schopní mocní otevřít.

Z vlaku se cestou naskýtají úžasné výhledy. Nejdříve trať stoupá jen lehce po hraně vesnice Volosianky, tu pak rozdělí velkým obloukem s viaduktem do zastávky Užok.

IMG_1090.JPG

Ta za první Republiky byla na Užockém průsmyku, kvůli hraničnímu pásmu ji však zrušili. Smysl by měla z pohledu turistiky i místních na obou místech, rozdíl mezi novou a starou zastávkou je 300 výškových metrů. Za Užockou zastávkou je pak o kus dál patrné odbočení staré trati .

IMG_1085.JPG
Tudy asi vedla stará trať

Vysoko nad námi na protějším kopci trajektorie naší trati, kudy vlak za pár minut a jeden tunel projede.

IMG_1097.JPG

Za tunelem pod vesnicí Štěrbin se situace otočí a pod námi už vidíme, kudy jsme se to dostali tak strašně vysoko a jak se ta trať pod námi hezky klikatí v údolí. Přichází dlouhý objezd kopce s dvěma tunely a vysoko nad údolím položená zastávka Štěrbin.

IMG_1094.JPG

Ze Štěrbinu už vlak hobluje kopec. Začínáme přejezdem po opravdu vysokém viaduktu.

20170707_131833.jpg Od polské hranice jsme něco málo přes kilometr, výhled se však naskýtá daleko do ukrajinského kraje na karpatské kopečky, ty nejblížší posázené pro Zakarpatí typickými hromádkami sena.

IMG_1093.JPG

Občas je vidět i nějaký ten pohraničník nebo hláska s vechtrem. Vechtr se do takového krpálu asi jinak, než vlakem nedostane, pod vlakem je téměř nekonečný svah. Po čtyřech kilometrech se k vlaku připojuje silnice. Trať vede na kamenné estakádě nad silnicí a právě zde je nejvyšší bod, Užocký průsmyk (Užocki Pereval). To už se polské hranice prakticky dotýkáme.

IMG_1100.JPG

Krajina se mění v louky, mokřady a nízké stromky, inu jsme v 850 metrech nad mořem. Je to jako na Šumavě nebo v Krušných Horách, když vystoupáte na náhorní plošinu. Vlak jen velmi mírně klesá po náhorní plošině do své konečné v obci Sianky.

20170707_133647.jpg

Sianky jsou celkem pěkná vesnice na dohled od Polské hranice. V tamním obchůdku posedávají pohraničníci s vodkou a na polích brumlají traktůrky nebo bučí krávy.

IMG_1102.JPG

IMG_1106

Dominantou obce je velká železniční stanice z dob, kdy byla pohraniční a také Biatlonový areál.

IMG_5261.JPG

Je opravdu nesmyslné, že dva kilometry od nádraží vede polská turistická cesta, ale je nelegální k ní jít. My si vyšli po jediné hlavní ulici na konec obce a po vedlejší cestě zpět.

IMG_1107 Nejvýraznější byl samozřejmě kostel, který tu vypadá echt moderně.

20170707_141423.jpg

Odlehlost místa naznačovala, že v zimě tu musí být těžké žití.

IMG_1104.JPG

Po čase jsme si začali hledat místa v přistavené elektrické jednotce, která přijela ze Lvova.

IMG_1111.JPG

Byla viditelně jiná a některými nápisy v interiéru se snažila tvářit jako něco na způsob „lvovského s-bahnu“. Bohužel do Lvova to ještě bylo 5 hodin cesty s nepočitatelným množstvím zastávek. Interiér jednotky byl řekněme „různorodý“. Část byla jakoby „moderně-plyšová“, jenže příšerně špinavá, poničená nebo posprejovaná, takže si cestující nebyl moc jistý, do čeho sedá. Část byla dřevěná jako ve vlacích kolem Užhorodu a část jakoby gumová. Stav oken byl též různorodý, takže jsme udělali dobře, že jsme včas začali vybírat místa, našli jsme díky tomu místa u oken stahovacích a z cesty něco měli.

IMG_5270.JPG

Po odjezdu jsme po pár kilometrech opustili Užhorodskou oblast a vjeli do Lvovské, tím jsme opustili i oblast předválečného Československa a vjeli na území bývalé Haliče.

IMG_1113.JPG

Trať tu nyní kopírovala hranici s Polskem vedoucí vedlejší řekou. Podél trati tedy bylo mnoho hraničních kamenů, ale i plotů s ostnatým drátem.

IMG_1131.JPG

Ploty však byly viditelně ve špatném stavu a rozhodně nevypadaly nepřekonatelně. Půl hodiny jsme ale přes plot mohli koukat z ukrajinského vlaku do polského lesa.

IMG_1123.JPG

Ve vlaku bylo o poznání méně lidí, přece jen až do městečka Turka trať vede velmi řidce osíledným územím. Během křižování jsem si všiml, že z protějšího vlaku vystoupila cyklistická rodina.

IMG_1145.JPG

Takže tu i nějaký turistický zájem je. Po sjezdu z hor začíná být cesta úmornější a úmornější.

IMG_1153.JPG
Tímhle tunelem jsme definitivně opustili Karpaty. Byly však vidět ještě hodně dlouho.

Frekvence zastávek je stejná nebo vyšší a na té rovině má člověk pocit, že nikam nedojel. Hory v pozadí vidíme ještě další dvě hodiny. Mění se charakter krajiny, vesnic i měst. Zůstávají však nízko postavené dráty a honosné kostely.

IMG_1151.JPG

Největší překvapení pro nás bylo, když u trati opravovali silnici. A nebyl to zrovna krátký úsek, asi 15km totální opravy s vyloučením provozu. (Pozn. 2018: Nyní je silnice 13 úplně nová ze Lvova až na Užocky Pereval k vojenskému checkpointu, pod ním je stále tankodrom).

IMG_5277.JPG

Po všech těch strašných tankodromech konečně něco pozitivního. 10km před Lvovem jsme vyjeli do lesa. Krom toho, že tam vůbec nebyl signál, tak jsme tam ještě asi čtvrt hodiny stali. Po nějaké době se nás vlak konečně dokolébal do stanice Lviv Prymyskyj vokzal tedy na nádraží pro příměstskou dopravu ležící bokem od hlavní výstavní budovy nádraží (něco jako Praha-Masarykovo nádraží).

IMG_1155.JPG

Fotografie: Petr Nechanický a Zbyněk Špidlen (zejména děkuji Zbynďovi za podrobné fotky Čánů :))

Tady tento již celkem dlouhý díl ukončím a příště se podíváme na ruch velkoměsta Lvova. A také jak z něj (ne)cestovat domů 😊

  1. díl: Z Prahy až na Koločavu veřejnou dopravou

3. díl: Lvov – město, které se musí zažít

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s